Laurel a Hardy

Dvojka, kterou zná celý svět – Laurel a Hardy

Známá dvojka. Jeden tlustý, druhý hubený. Oba s buřinkou účinkující na černobílém plátně. Nejznámější a nejslavnější filmová dvojice, která odstartovala samotný trend dvojic hlavních hrdinů. Jako ve filmu, tak i v životě nerozlučná dvojice na celý život. Laurel a Hardy.

Laurel a Hardy byli jednou z nejpopulárnějších a kriticky nadšeně přijímaných filmových dvojic raného Klasického Hollywoodu éry americké kinematografie. Angličan Stan Laurel (1890–1965) a Američan Oliver Hardy (1892–1957) se stali známými mezi koncem 20. let a polovinou 40. let 20. století díky groteskám, kde Laurel hrával neohrabaného dětinského kamaráda nafoukaného Hardyho. Společně vytvořili více než 100 filmů, zpočátku krátkých, později celovečerních. Jedná se například o filmy Sons of the Desert (1933), krátký film The Music Box (1932) oceněný Oskarem, Babes in Toyland (1934) či Way Out West (1937).

Hardyho fráze "Další pěkný malér, do kterého jsi mě dostal." je stále široce známá. Další fráze jsou např. nevadilo by ti otevřít okno? nebo Můžeš udělat něco, abys mi pomohl?

Od svého prvního setkání ve filmu The Lucky Dog hráli každý zvlášť ve spoustě dalších delších i kratších filmů a roku 1924 ztvárnil Hardy hlavní roli ve filmu Yes Yes Nanette pod režisérskou taktovkou Stana Laurela. Tento herec se postupem času spíše profiloval jako režisér, ovšem, při natáčení jednoho snímku se Oliver Hrady popálil, když vařil jehněčí kýtu, nemohl hrát, a tak jeho roli dostal Stan, což znamenalo jeho opětovný návrat z pozice za kamerou před její objektiv.

Rok 1927 museli mít oba herci v paměti do konce svého života. Od této doby oba spolupracují coby komické duo nejprve v němých filmech – krátkých i dlouhých. Ovšem zlomový přichází rok 1929 a díky nástupu zvuku se z již velice oblíbené herecké dvojice, stává herecké duo takřka nezapomenutelné. Hardyho pěvecký talent a jižanský přízvuk se doplňoval s Laurelovým ryze anglickým přízvukem a právě jejich hlasy dodaly oběma hereckým charakterům nové dimenze, díky kterým byli katapultováni na vrchol.

... jako dvojice byli skutečně nezapomenutelní. Obtloustlý lehce dominantní Oliver Hardy s knírkem připomínající zubní kartáček. (Tento knírek byl ve své době velice oblíbený, ovšem oblíbil si ho i jeden nechvalně proslulý německý diktátor, který rád zvedal pravou paži, tudíž i tento styl knírku upadl v nemilost. Během druhé světové války dokonce jedna žena v Anglii zavřela opraváře elektřiny do skříně, protože měl stejný knírek jako onen diktátor.) Hardy také nosil výhradně kravatu, se kterou neustále mával a prováděl všemožné kousky. Byl to on, kdo vždy mluvil jako první, ale také kdo to pokaždé nejvíc "schytal". Naopak Stan Laurel konečně mohl uplatnit svoji nevýraznost, která byla nyní vedle charismatického hromotluka Olivera víc než vítaná. Hrál vždy takového toho "troubu", který stojí vzadu, nikdy nic neudělá dobře, vzbuzuje tak sympatie publika, ale vždy stojí za svým přítelem a pomáhá mu. Jejich styl humoru se nevyhraňoval pouze na tyto styly gagů, ale neustále přicházeli s něčím novým. Jejich velice častý způsob, jak diváka rozesmát, byl nazván anglicky "tit for tat" do češtiny by se dal zmíněný frazém přeložit jako oko za oko. Spočívá v tom, že jeden z dvojice rozbije nebo provede něco třetí osobě, která se jim za to pomstí stejným způsobem. Následně je řada na Laurelovi či Hardym, aby "mu to vrátil", tudíž celý konflikt eskaluje do provádění si naschválů a čirého dobře vypointovaného vandalismu. Jeden jejich film z roku 1935 byl dokonce nazván Tit for Tat.

Oba herci hráli ve všemožných rolích a procházeli od jedné žíznivé situace do druhé. Mezi jejich oblíbený dopravní prostředek patřil Ford model T, se kterým projezdili většinu snímků. Za jejich největší úspěch je považován krátký film Stěhujeme piáno z roku 1932, za který získali Oscara v kategorii krátkých filmů.